Dědina byla plná zpěvu. Zpívalo se v domácnostech, večer na náměstích i v hostincích. Mezi zpívající mládeží se vytvořila skupina chlapců s krásnými hlasy a ti zpívali, kde se sešli. Zpěv jim byl životní potřebou. Tehdy občané více lpěli na oslavách památných dnů a osvětová komise pořádala slavnostní schůzky, pro zpestření, kterých chlapci zpívávali.
V roce 1926 byla osvětová komise Tvrdonic vyzvána, aby se zúčastnila národopisných svátků Moravy v Brně. Chlapci a děvčata jeli a v soutěžním klání získali první cenu, ohodnocenou tisíci korunami. Částka byla věnována na nákup knih, něco přidala obec a ve škole byla otevřena obecní knihovna. V roce 1928 byl předseda osvětové komise opět vyzván, aby tvrdonští hoši a děvčata předvedli hody při zahájení Výstavy soudobé kultury v Brně. Představení bylo úspěšné a po programu přišel za předsedou hudební ředitel Radiojournalu Brno, zda by Tvrdonští mohli uspořádat vystoupení – svatbu s celým příslušenstvím. Skupina i vedoucí souhlasili. Na tato národopisná vystoupení přišli jako diváci členové brněnského Slováckého krúžku. Při vítání prohlásili: „Došli sme si do programu zazpívat s chlapcama, kteří majú sametové hlase.“ Tak vzniklo kamarádství Tvrdončanů s brněnskými chlapci. Tato krásná součinnost milovníků podlužácké pěsničky vyvolala u všech zpěvných chlapců přání – založit také takový krúžek, jako měli brněnští. Byl zde ještě jeden důvod, a to „mizející svět“. Národopisní pracovníci to nazývali národopisný úpadek. Druhou únorovou neděli roku 1929 se chlapci sešli. Zvolili dva sbormistry, jednatele a pokladníka. Na další schůzi byl zvolen předseda a určen program činnosti. V létě 1929 navštívil předsedu osvětové komise dr. Václavík z ministerstva školství. Žádal zorganizování hodů pro návštěvníky vědeckého kongresu pořádaného ministerstvem školství. Dojednáno – ministerstvo pošle 3000 Kč na uskutečnění vystoupení. A již je to tu. Je slunná letní neděle. Na náměstí se shromáždilo sto krojovaných chlapců a děvčat. Hlídka z věže kostela hlásí: „Jedou!“ Za zvuku bubnu pochoduje krojovaná skupina vítat cizince. Střetnou se v ulici. Osazenstvo autobusů zaraženě zírá na verbující chasu. Ale již je zde starosta v kroji s krojovaným párem a vítá hosty chlebem s vínem. Jde se na výstavu slováckého bydlení. Potom probíhají hody v plné parádě a veselí. V pozdní odpoledne se dámy vědátorky stávají Tvrdončankami a tančí s chlapci. Podobně páni vědátoři různých národů tančí s děvčaty. K půlnoci se všichni neradi loučí. V srpnu 1937, v tom vzrušeném období, oznamuje prezidentská kancelář návštěvu prezidenta v Břeclavi. Představitelé města požádali jednatele tvrdonského krúžku, aby si krúžkaři vzali na starost organizaci národopisného pořadu. V sobotu byl uspořádán folklorní večer, v neděli hody za účasti celého Slovácka. Po dva dny byla Břeclav rozjásanou vesnicí. Všechny deníky přinesly články oslavující krásu krojů a písní. Tímto nádherným vystoupením se stává krúžek známým široké veřejnosti. Následovala četná pozvání k mnoha národopisným vystoupením – namátkou; Bratislava, Chrudim, Pardubice, Brno, Praha, Ostrava, Zlín, Vyškov, Znojmo, Mikulov, Lednice, Valtice, Mrákov. Asi dvakrát měsíčně byl zván krúžek k účinkování v brněnském rozhlase. Některé zájezdy byly finančně honorovány, Tam, kde bylo cílem podpořit českou menšinu, bylo hrazeno cestovné a pohoštění. Honorováno bylo i účinkování v rádiu. Touhou členů krúžku bylo postavit si vlastní stánek. Na výroční schůzi v roce 1946 se členové usnesli, že vybudují národopisný areál. Odhlasovaly se také pracovní povinnosti. Na pozemku, který obec pronajala na sto let, se těžil písek a byla to tam samá jáma. Pozemek byl urovnán. Brzy byly vykopány základy Slovácké chalupy, z kůlů a desek pořízeny stoly.